Ústavní
soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců
Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti D. D.,
zastoupeného JUDr. Jaroslavem Klimešem, advokátem, se sídlem Wellnerova
1215/1, Olomouc, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně
č. j. 5 KZT 70/2013-16 ze dne 25. 11. 2013, a usnesení Okresního
státního zastupitelství v Prostějově č. j. ZT 108/2013-90 ze dne 25. 10.
2013, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 283, § 284, § 285 a §
286 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu
doručena dne 22. 1. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví
uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva
garantovaná čl. 1, čl. 2 odst. 1 - 3, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 1 -
4, čl. 5, čl. 10 odst. 1 - 3, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 3, čl. 15
odst. 1 a 2, čl. 20 odst. 1, čl. 23, čl. 26 odst. 1, čl. 27 odst. 1, čl.
31, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2, čl. 39 a
čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"). Současně navrhuje zrušit ustanovení § 283, § 284, § 285 a §
286 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen "tr. zákoník"), a to z důvodu nepřípustného, krutého a
letitého omezování základních práv a svobod státními orgány České
republiky.
Napadeným usnesením Okresního státního zastupitelství v
Prostějově bylo podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno trestní
stíhání vedené proti stěžovateli pro skutek kvalifikovaný jako pokus
přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy dle § 21 odst. 1, § 283 odst. 1 tr. zákoníku, neboť
stěžovatel nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný.
Stížnost stěžovatele byla dalším napadeným usnesením Krajského státního
zastupitelství v Brně podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako
nedůvodná.
Stěžovatel se domáhá zrušení napadených usnesení a
žádá řádné projednání jeho věci soudem, přičemž tvrdí, že se žádného
trestného jednání nedopustil. Vyslovuje přesvědčení, že okolnost, že byl
shledán nezpůsobilým k vytýkanému skutku, má za cíl jen a pouze zastřít
nemožnost odsoudit ho za jeho činy. Poukazuje na skutkový stav
předcházející napadeným rozhodnutím, na proces, v němž byl pravomocně
odsouzen, a který byl přezkoumáván Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS
664/12, a na další obvinění v souvislosti s pěstováním a nakládáním s
konopím, které jako vedoucí výzkumu "Konopí je lék" poskytoval nemocným.
Orgánům veřejné moci vytýká, že nebyla nijak zohledněna jeho námitka,
že z hlediska pokroku vědy nelze ignorovat individuální a společenský
prospěch léčení určitých nemocí pomocí konopí, resp. kanabinoidů.
Vypěstování rostlin konopí si na jeho výzkumnické farmě objednaly za
účelem léčebným osoby, které měly před vstupem do výzkumu informovaný
souhlas, musely splnit řadu podmínek a činily tak s vědomím ošetřujícího
lékaře. Podle stěžovatele z rozsudku Soudního dvora EU ve věci Josemans
vyplývá, že se používání návykových látek pro léčebné účely těší
ochraně komunitárního práva a národní právní úprava, která kriminalizuje
takové jednání, je zjevně protiprávní. Upozorňuje na to, že
Ministerstvo zdravotnictví přistoupilo k notifikaci zákona o návykových
látkách dle směrnice Evropského Parlamentu a Rady 98/34/ES, moc výkonná a
zákonodárná tak svým jednáním vyvrátila tvrzení soudů, že zákon o
návykových látkách se nemusí notifikovat. Věří, že Ústavní soud shledá
uvedené důkazy dostatečnými, jinak nechť využije své pravomoci a
předloží předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU. Stěžovatel se domnívá, že v
takovém kontextu nemůže být náhodou, že došlo k jeho shledání
nepříčetným ze spáchání vytýkaných skutků. Psychiatrický posudek je
podle jeho názoru výlučně opřen o jeho velice kontroverzní umístění v
psychiatrickém zařízení v roce 2003, což nesplňuje požadavky judikatury
Evropského soudu pro lidská práva o nutnosti specifických důkazů, že
stěžovatel není schopen se sám o sebe postarat nebo že představuje
nebezpečí pro jiné osoby. Stěžovatel s poukazem na další v ústavní
stížnosti blíže rozvedené důvody vyslovuje názor, že opatření ohledně
zbavení jeho svéprávnosti mají pomoci státním orgánům, které ho nemohou
shledat vinným - s ohledem na neoznámení zákona o návykových látkách -
zprostit se své úlohy a odpovědnosti za řádné projednání věci. Poukazuje
též na to, že objem účinné látky v rostlinách, které u něj byly
zajištěny, nebyl řádně zjištěn, protože žádná policejní metodika k
měření THC v konopí neexistuje.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v
ustanovení § 43 přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a
efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím,
než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této
fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě
obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v
samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Tato relativně
samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
Ústavní
soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2
písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě,
kdy v ní namítané stejné tvrzení o porušení základního práva a svobody
bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná)
ústavní stížnost byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak
řečeno, je-li napadené rozhodnutí obecného soudu konformní s dříve
vyslovenými závěry Ústavního soudu, není důvod pro zásah do jeho
rozhodovací činnosti.
Skutkově i právně shodnou problematiku
Ústavní soud již řešil, a to na základě obsahově obdobných ústavních
stížností téhož stěžovatele podaných proti dalším usnesením Okresního
státního zastupitelství v Prostějově a Krajského státního zastupitelství
v Brně, jimiž byla pro nepříčetnost stěžovatele v době spáchání činů
zastavena jeho další dvě trestní stíhání pro jednání kvalifikovaná jako
zvlášť nebezpečný zločin výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a jedy. Ústavní soud obě tyto ústavní stížnosti
odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť neshledal, že by napadenými
rozhodnutími o zastavení trestního stíhání byla porušena stěžovatelem
tvrzená ústavní práva (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 4859/12 ze dne 29. 5.
2013 a usnesení sp. zn. II. ÚS 1311/13 ze dne 30. 5. 2013, dostupná na
http://nalus.usoud.cz). Od závěrů vyslovených v uvedených rozhodnutích
Ústavní soud neshledal důvod se jakkoliv odklánět a v podrobnostech na
ně odkazuje.
I v nyní posuzované věci stěžovatel založil svou
argumentaci na přesvědčení, že jeho jednání není v rozporu se zákonem, a
že orgány činné v trestním řízení se konstatováním o jeho nepříčetnosti
vyhýbají řešení případu ve prospěch stěžovatele. Jak je však patrné z
odůvodnění napadených usnesení, policejní orgán se musel primárně
zabývat otázkou, zda stěžovatel netrpí duševní poruchou, která by mohla v
době spáchání činu vyloučit nebo snížit jeho příčetnost, neboť o tom v
průběhu trestního řízení vznikly důvodné pochybnosti. Proto opatřením
podle § 105 odst. 1 tr. ř., s odkazem na § 116 odst. 1 tr. ř. nařídil
vyšetření jeho duševního stavu soudní znalkyní z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie, přičemž ze závěrů vypracovaného znaleckého posudku
vyplynulo, že u stěžovatele bylo diagnostikováno závažné duševní
onemocnění, pro něž v době spáchání činu nebyl schopen svoje jednání
ovládat a nebyl ani schopen rozpoznat jeho společenskou nebezpečnost.
Podle
čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a
jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho
spáchání uložit. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat
jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který
stanoví zákon. Pro posouzení projednávané věci je rozhodné ustanovení §
26 tr. zákoníku, podle něhož ten, kdo pro duševní poruchu v době
spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své
jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Pokud k takovému závěru
přibraná znalkyně dospěla, neměl policejní orgán jinou možnost, než
trestní stíhání stěžovatele zastavit z důvodu § 172 odst. 1 písm. e) tr.
ř., neboť nebyla naplněna jedna ze základních podmínek trestní
odpovědnosti - příčetnost pachatele v době spáchání jednání, v němž by
mohl být spatřován trestný čin. Je přitom nerozhodné, že stěžovatel s
řádně odůvodněnými závěry napadených usnesení nesouhlasí a polemizuje s
nimi. Jak připomněl Ústavní soud ve shora uvedeném usnesení sp. zn. II.
ÚS 1311/13, není zaručeno právo určité osoby, aby jiná osoba byla
stíhána a odsouzena, protože trestní řízení představuje toliko vztah
mezi pachatelem a státem, český trestní proces tradičně není ani založen
na principu, že by měl někdo oprávnění, aby proti němu bylo vedeno
trestní stíhání. K porušení základních práv proto zásadně nemůže dojít
tím, že proti někomu není vedeno trestní stíhání vůbec, ani tím, že je
zahájené trestní stíhání ukončeno, aniž by o něm rozhodoval meritorně
soud.
S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud již nezabýval
tvrzením stěžovatele, že jeho jednání není s ohledem na různá rozhodnutí
Evropské komise a Evropského soudního dvora společensky škodlivé ani
trestné. Obdobné námitky ostatně Ústavní soud přezkoumával již v řízení
vedeném na základě jiné ústavní stížnosti stěžovatele pod sp. zn. II.
ÚS 664/12, a neshledal je opodstatněnými. Ústavní soud v něm mj.
akceptoval závěr soudu, že nejsou dány žádné okolnosti, které by
vytvářely podmínky pro to, aby byla věc v rámci předběžné otázky
předkládána Soudnímu dvoru Evropské unie, když neshledal žádné rozpory
ve stávající právní úpravě týkající se drog, event. návykových látek v
České republice s evropskými právními normami vydanými v této oblasti a
také trestněprávní úprava obsažená mj. i v ustanovení § 283 tr. zákoníku
s těmito evropskými normami plně koresponduje. Součástí uvedené ústavní
stížnosti byl i akcesorický návrh stěžovatele na zrušení ustanovení §§
283 až 286 tr. zákoníku, který Ústavní soud také odmítl. I na tyto své
dřívější závěry, vyslovené v usnesení sp. zn. II. ÚS 664/12 ze dne 13.
4. 2012 Ústavní soud plně odkazuje v souvislosti s opětovně vznesenými
návrhy na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie a na
zrušení ustanovení § 283 až § 286 tr. zákoníku.
Ústavní soud tedy
neshledal, že by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení
základních práv a svobod stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní
stížnost a s ní spojený návrh na zrušení zákonných ustanovení mimo ústní
jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a), b)
zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu
|
|
